History

HISTORIE

Historie společnosti Prabos plus se začala psát ve Slavičíně téměř před 170 lety, výstavbou koželužny panem Josefem Pivečkou v roce 1860. Z dobových zápisů se dozvídáme, že ve Slavičíně bylo v tomto období 16 obuvníků a řemenářů. Jejich výrobky se využívaly převážně v zemědělství. 

Koželužna postavená v blízkosti potoka Lukšinka měla ideální podmínky oro svoji činnost. Na začátku zde pan Pivečka pracoval se svým bratrem Janem, dvěmi učni a občas také využíval služby nádeníků. Vyrobené kůže se prodávaly na jarmarcích a právě místním ševcům a řemenářům. Cílem výroby v Pivečkově koželužni bylo vyrobit co nejkvalitnější produkt, který by uspokojil i nejnáročnějšího zákazníka. Už tehdy byly položeny základy filozofie i dnešního podniku Prabos plus.

V roce 1893 syn Jan koželužnu rozšířil, dovybavil novými stroji a technologiemi, dovolujícími přejít z řemeslné na strojovou výrobu, což se dnes považuje za první milník budoucího rozvoje firmy. 

K největšímu rozvoji a rozkvětu podniku však dochází pod vedením syna Jana Pivečky, Jana juniora, který se vzdělával ve školách v Brně, Německu, Švédsku a v několika dalších podnicích v Čechách. Po jeho nástupu do vedení podniku, explodovala výstavba nové koželužny. Součástí komplexu byla i kotelna, jejíž komín je dominantou města Slavičín. Výstavba byla dokončena v roce 1913. 

Výstavba nové továrny, změněné technologické postupy a nově zakoupené stroje, nadále zvyšovaly kvalitu hotových usní. Výrobky Pivečkovy koželužny se staly synonymem nejvýše dosáhnuté kvality činěných usní v širokém okolí. To, že Jan byl odborníkem na výrobu usní a pověsti o kvalitě jeho výrobků se šířily široko daleko, neušly pozornosti Tomáše Bati ve Zlíně. Ten se s Janem v roce 1915 domluvil na výstavbě Baťovy koželužny v Otrokovicích, na tu dobu největší koželužny na Moravě. 

Během I. světové války se Pivečkovi nedařilo. V roce 1918 dokonce musel výrobu zastavit. Ke znovuobnovení výroby v koželužni došlo až v roce 1919, po smrti továrníka Jana Pivečky, pod vedením jeho syna Jana. Ten rozšířil koželužskou výrobu o výrobu těžké obuvi. Zde můžeme registrovat druhý milník, který dovedl společnost až do dnešních dní.

Po dvou těžkých letech se Pivečkovy usně a nyní už i boty, staly symbolem kvality a začaly se prodávat po celé Evropě, dokonce také do Britské Indie nebo Belgického Konga. Objednávky se vršily, počet zaměstnanců se zvýšil z dvou desítek na 250 a Jan byl tak nucený rozšířit výrobu a výrobní prostory. K zahájení prací na nové hale došlo v roce 1929. K dalšímu postupnému rozšiřování továrny došlo v roce 1936 a 1939. Bývalá Pivečkova koželužna se rozrůstala v mohutný podnik i přes složitou situaci v Protektorátu a podnik přinášel na trh nové výrobky pod obchodním názvem Japis.

Japis získával v té době také zakázky na výrobu vojenské obuvi pro Wermacht. Jednání o výrobě a prodeji této obuvi byly velmi složité, protože Němci měli velmi špatné zkušenosti s kvalitou vojenské obuvi z Protektorátu. Díky těmto zakázkám se však zaměstnanci naučili vyrábět vojenské boty, což firmě pomohlo přežít těžké období. Janovi se podařilo udržet chod podniku po celou dobu války a i po jejím skončení neměl podnik nouze o objednávky.

Výroba vojenských bot je dalším důležitým milníkem v historii součastného závodu. Po osvobození Slavičína v roce 1945 rumunskou armádou, přijíždí gen. Svoboda. Tomu Jan nabízí ukryté vojenské boty. Generál Svoboda přijímá a následné finanční plnění pomohlo nastartovat výrobu civilní obuvi pro obyvatelstvo. 

Firma Japis i nadále pokračovala v dodávkách vojenské obuvi, tentokrát pro Ministerstvo národní obrany ČSR. 

V roce 1948, přesně 1. března, byla firma Japis znároněna a od roku 1949 se stala součástí národního podniku Svit. 

Koželužská výroba skončila ve Slavičíně v roce 1950 a podnik vyráběl vojenskou a pracovní obuv v rámci Svit n.p.